Čeští vědci se vracejí k experimentování s halucinogeny. A patří ke světové špičce. Stejně jako v dobách studené války, kdy Československo vyrábělo LSD jako na běžícím pásu a pokusy podstupovaly tisíce dobrovolníků.
Autor článku: Jan Gebert
Na horký srpnový večer roku 2015 nezapomene psychiatr Tomáš Páleníček do konce života. Otevřel dveře experimentální místnosti vybavené orientálními koberci a pohodlnými polštáři, položil klíče na stůl a pustil si oblíbenou psychedelickou hudbu. Z průhledné fólie vyňal bílou tabletu, vložil ji do úst a pohodlně se usadil do křesla.
Půl hodiny poté se svět okolo začal dramaticky měnit. Psychedelické melodie získaly tvar a Páleníček dostal chuť si na ně sáhnout. Motivy na nástěnných kobercích se začaly pohyboval, místnost se začala zvětšovat. A Páleníčkova duše v jeho představách splynula s celým vesmírem. Do povědomých kolejí se svět začal vracet asi za hodinu. „Začal jsem zase vnímat realitu a poznávat místo, kde sedím,“ říká devětatřicetiletý vědec z Národního ústavu duševního zdraví, na první pohled nudné budovy dvacet kilometrů za Prahou, jež je nyní jedním z epicenter výzkumu psychedelických látek na světě. „Šlo ale zcela nepochybně o nejintenzivnější prožitek mého života.“
Barevná jízda
Devětatřicetiletý psychiatr právě v rámci svého bádání vyzkoušel účinek psilocybinu – halucinogenu, jenž se vyskytuje v houbách lysohlávkách. A v Česku je nejdostupnějším a nejoblíbenějším psychedelikem. Zároveň jde celosvětově o jednu z nejlépe prozkoumaných halucinogenních substancí, která má podobný účinek jako LSD (dietylamid kyseliny lysergové) objevené švýcarským chemikem Albertem Hofmanem. Vědec byl první, kdo substanci vyzkoušel, když si omylem potřísnil tekutým LSD prst. Dříve rutinní cesta na kole z laboratoře domů se 16. dubna 1943 proměnila v dnes již legendární tripovou jízdu plnou nových vjemů a krásných barev. Fanoušci „otce LSD“ si ji připomínají v ulicích mnoha měst jako takzvaný cyklistický den.
U konzumentů psilocybinu i LSD se dostavují stavy podobné psychózám, například schizofrenii. Mohou být příjemné i negativní, pro vědce je ovšem podstatná hlavně skutečnost, že v laboratorních podmínkách mohou sloužit jako užitečný nástroj pro pochopení podstaty duševních nemocí. Pomocí halucinogenu se dají simulovat nástupy psychotických záchvatů, studovat jejich chemický průběh a zjišťovat, jak by se vlastně daly léčit. „Získáváme tak skvělé informace o tom, jak mozek při nemoci funguje,“ říká psychiatr Jiří Horáček, Páleníčkův kolega z Národního ústavu duševního zdraví.
Karel Gott a LSD
Český výzkum halucinogenů má na co navazovat. Přesné odhady sice neexistují, podle kanadského publicisty Rosse Crockforda, který o něm připravuje rozsáhlou monografii, ale bylo v Československu v letech 1950-1974 provedeno několik set kontrolovaných pokusů s LSD. Česko se tak řadí společně se Spojenými státy, Velkou Británií a Německem mezi globální velmoci ve výzkumu psychedelik.
Praotcové výzkumu, jako byl například Stanislav Grof, slavný emigrant do Spojených států a zakladatel školy holotropního dýchání, se snažili pomocí LSD zodpovědět několik otázek. Jednak najít pomocí metody regrese, tedy pomyslného návratu v čase, příčiny zasutých traumat a neuróz, a tím pak usnadnit terapii jinak obtížně léčitelných pacientů. Zároveň ale průkopníky zajímal vliv psychedelik na lidskou kreativitu. K experimentům proto zvali úspěšné umělce, například zpěváka Karla Gotta, režiséra Jana Švankmajera, z budoucích politiků pak Petra Pitharta či Pavla Rychetského.
Vidět hmatem
Do ordinace doktora Grofa v pražských Bohnicích zavítal v roce 1961 také Jiří Anderle, tehdejší student malířství na Akademii výtvarných umění a budoucí slavný grafik. „Přál jsem si LSD vyzkoušet, protože se mi velice líbily kresby, které z experimentů vzešly a byly publikovány v tehdejším časopise Vesmír,“ vzpomíná Anderle.
Procedura byla jednoduchá. Mladý umělec dostal od lékaře malou bílou pilulku, kterou zapil. První změny vnímání pocítil, když mu lékař krátce poté podal jeho oblíbené jídlo – rajskou s knedlíkem. „Úplně jsem ztratil chuť a bylo mi velice nepříjemné, že jím a nevím, jak pokrm vlastně chutná,“ říká.
Další změny pocítil při cestě chodbou do laboratoře. „Těžko se zkušenost popisuje, ale viděl jsem hmatem,“ vybavuje si svůj halucinogenní výlet. Když došel na konec chodby, kde měl zahnout doleva, uvědomil si, že takto by mohl vypadat konec jeho života. „Za podobnou zdí už nebude ani vteřina k bytí a do té doby musím kreslit, malovat a vydat svědectví o tom, že jsem žil. Tím jsem se od té doby řídil a usilovně jsem pracoval,“ říká Anderle.
Armáda na tripu
LSD postupně začalo nacházet své využití i jako mocenský nástroj ve studené válce a od šedesátých let s ním začala koketovat také Československá lidová armáda. Komunisté věřili, že výzkum jim hraje do karet. „Domnívali se, že tyto látky by mohly ovlivňovat lidskou vůli, což by mohlo fungovat jako jistá tajná zbraň, která by s trochou nadsázky mohla pomoci decimovat nepřátelské armády,“ říká psychiatr Cyril Höschl.
Na filmovém záznamu dohledatelném na YouTube, pořízeném v Ústřední vojenské nemocnici v Praze v roce 1969, je LSD podáno čtyřem armádním generálům. Neměli tušení, že je přitom snímá skrytá kamera. Nejdříve ve filmu odloží kabáty, protože jim je horko, posléze začnou freneticky telefonovat, vydávat nesmyslné rozkazy, jedni se smějí a chytají za hlavu, další vypadají nervózně a vykřikují, že ani netuší, odkud udeří nepřítel – zda ze západu, anebo z východu.
Prokletý Timothy
Ještě na začátku sedmdesátých let bylo komunistické Československo jedinou zemí světa, kde se legálně produkovalo LSD, a to v Galeně Opava, osm let po zákazu jeho výroby v USA. Látka nikdy masově neunikala mezi běžné lidi, a tak ji měl režim pod kontrolou. V očích pohlavárů navíc odpovídala materialistickému pojetí medicíny – na neduhy se zkrátka použije pilulka.
Na opačné straně Atlantiku, ve Spojených státech, naopak LSD postupně upadalo v nemilost daleko svižnějším tempem. Stejně jako jeho největší propagátor, neortodoxní psychiatr Timothy Leary. Ten své experimenty nejdříve vyzkoušel sám na sobě, postupně začal halucinogeny testovat i na svých pacientech. Pokoušel se jimi léčit recidivisty a také alkoholiky, postupně začal propagovat LSD v širším měřítku a doporučoval ho k užití i lidem, kteří si chtějí rozšířit obzory a otevřít svou mysl.
Jenže oficiální instituce pro to moc pochopení neměly – Leary byl vyhozen ze své alma mater, Harvardovy univerzity, a výroba slavné pilulky byla nakonec v USA v roce 1966 definitivně zakázána. Její propagátor musel utéct do Mexika.
S normalizací přišel konec experimentů i v Československu, protože pro socialistickou armádu nakonec stejně žádný průlom neznamenaly. Psilocybin byl podobně jako například LSD navíc zařazen drogovou komisí OSN mezi tvrdé drogy. A to se odrazilo také ve vědeckém bádání po celém světě. Od experimentů se postupně začalo upouštět na obou stranách železné opony. V Československu byl výzkum zakázán v roce 1974 a od té doby byl tabu.
Když doktor Páleníček udělal první pokus o resuscitaci výzkumu a zažádal o grant na výzkum psychedelických substancí, kolegové mu moc šancí nedávali. „Mnozí se na můj projekt dívali skrz prsty a skoro nikdo nevěřil, že uspěji,“ říká Páleníček. Ke svému překvapení ovšem grant na výzkum dostal, projekt mu schválila i jeho domovská instituce. „Časem se posunulo i vnímání kolegů a převládlo přesvědčení, že to, co děláme, by mohlo mít užitek,“ vysvětluje.
Dobrovolníci se jen hrnou
Současný návrat psychedelik na výsluní není jen záležitostí Česka. Renesanci zažívají také v zahraničí a jejich vzkříšení odráží všeobecnou změnu náhledu na halucinogenní látky. „Neexistují důkazy, že například psilocybin vyvolává závislost,“ říká psychiatr Jiří Horáček. „V současnosti je již jasné, že v poznání se nemůžeme dostat dále, pokud tento nástroj nevyužijeme,“ dodává. Navíc se zlepšily monitorovací systémy zkoumající magnetické i elektrické vlny, dění v mozku lze s moderními přístroji sledovat jako krajinu pozorovanou s dalekohledem z družice nebo planety.
Na českém výzkumu dnes pracuje zhruba pětičlenný tým. Postupně testoval látky na zvířatech, po několika letech přišli na řadu lidé. Nyní přísně kontrolovaný psilocybin otestovali na dvaceti dobrovolnících. Zájem je obrovský, a to nejen u odborné veřejnosti, Národní ústav duševního zdraví nyní nestíhá odmítat žádosti. „Pokud můžete, napište prosím, že nové už nepřijímáme,“ říká TÝDNU Horáček. „Kapacitu už máme naprosto plnou.“
***
Trip pod dohledem lékaře
Existuje možnost, že halucinogeny mohou léčit psychické nemoci, říká Tomáš Páleníček (39) z Národního ústavu duševního zdraví.
* Zlegalizovat v Česku zakázanou halucinogenní látku pro výzkum bylo nepochybně náročné. Co všechno jste musel zařídit?
Prošel jsem zdlouhavé byrokratické kolečko. Musel jsem získat povolení od ministerstva zdravotnictví a potvrzení od Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Často se jednalo o řešení ve stylu „hlavy 22“ a vyjednávání se několikrát zasekla na zdánlivě neřešitelném problému. Nejprve na tom, jak získat kontrolovaný psilocybin, jak ho následně dostat do lékárny a jak z něj následně připravit finální lékovou formu. Nakonec nám klíčové instituce vyšly vstříc a projekt byl konečně spuštěn.
* Jaká jsou kritéria pro dobrovolníky, na nichž psilocybin zkoušíte?
Psilocybin se nyní podává pouze zdravým jedincům od osmadvaceti do pětašedesáti let, kteří jsou zcela zdrávi, neberou léky a nemají duševně nemocné příbuzné. Pro úspěšný průběh je navíc důležité nastavit v laboratoři bezpečné a příjemné prostředí. I z toho důvodu a i vzhledem k tomu, že jde o poměrně nepřenositelnou zkušenost, jsem změnu vědomí po požití psilocybinu chtěl sám zkusit, a to ve stejném prostředí jako dobrovolníci.
* Překvapují vás ještě reakce dobrovolníků na drogu?
Výsledky mě sice pokaždé překvapí, stále častěji ale nacházím u většiny respondentů společné rysy. Řada lidí vidí pohádkové bytosti, opakující se archetypální postavy a tvary, anebo má pocit, že prostor okolo nich mění tvar. Každý prožitek je ale autentický a specifický pro daného člověka.
* Máte už nějaké konkrétní výsledky a zjištění?
Protože se výzkum rozjel teprve nedávno, výsledky se teprve analyzují, a proto jsme na nic převratného dosud nenarazili. Rýsuje se ale možnost, že halucinogenní látky mohou nejen modelovat psychózy, ale za určitých podmínek také léčit některé duševní poruchy. Psilocybin se úspěšně vyzkoušel při léčbě depresí, určité doklady o jeho účinnosti existují i u obsedantně kompulsivní poruchy (jakési permanentní zacyklenosti mysli, pozn. red.). Jiná látka s halucinogenními účinky, ketamin, jinak běžně používané anestetikum, se dnes intenzivně sleduje jako lék na depresi. Čeští lékaři z Národního ústavu duševního zdraví na tom mají také důležitý podíl. Potenciál těchto látek je obrovský, ve výzkumu jsme zatím na začátku.