Jan Tichý: Tajemné DMT: další krok k pochopení jeho funkce v organismu

Původně zveřejněno na aktuálně.cz.

Komentář k publikaci: Szabo, Attila et al. „The Endogenous Hallucinogen and Trace Amine N,N-Dimethyltryptamine (DMT) Displays Potent Protective Effects against Hypoxia via Sigma-1 Receptor Activation in Human Primary iPSC-Derived Cortical Neurons and Microglia-Like Immune Cells.“ Frontiers in Neuroscience 10 (2016): 423. PMC. 12 Nov. 2016. DOI: 10.3389/fnins.2016.00423.

N,N-dimethyltryptamin neboli DMT je znám jako silné psychedelikum a jedna z hlavních účinných látek jihoamerického posvátného nápoje ayahuasky. Krystalická volná báze čistého DMT se mezi rekreačními uživateli psychedelik aplikuje kouřením a způsobuje relativně krátké, ale velice intenzivní a často náročné psychedelické prožitky provázené odloučením od běžného smyslového vnímání, prožíváním neobyčejných světů (někdy popisovaných jako „hyperprostor“) a komplexními pseudohalucinacemi (často např. komunikace s nehmotnými entitami).

Poměrně dlouhou dobu je také známo, že DMT se vytváří i v lidském těle, ovšem jeho fyziologická role zatím nebyla vyjasněna. Zejména v 60. a 70. letech pak byla zkoumána hypotéza možné souvislosti DMT s psychotickým onemocněním, ale výsledky studií nebyly v úhrnu přesvědčivé. DMT se velice rychle rozkládá působením enzymu monoaminooxidázy (MAO) a bylo v lidském těle detekováno pouze ve velice nízkých koncentracích, takže jednou z hypotéz také je, že endogenní (tzn. přirozeně v těle vytvářené) DMT je pouze nevýznamným (mezi)produktem metabolismu.

K určitému průlomu došlo, když byly v roce 2001 v lidském mozku objeveny receptory pro tzv. stopové aminy (trace amine-associated receptors – TAAR), mezi něž DMT patří. Ukázalo se tak, že i tyto látky – nazývané „stopové“, protože se v organismu vyskytují pouze ve velice nízkých koncentracích –, nějakou biologickou funkci pravděpodobně přece jen mají.

Co se psychedelického účinku týká, dnes poměrně jednoznačně víme, že všechna tzv. „klasická“ psychedelika, tedy například LSD, psilocybin, meskalin nebo DMT, sdílejí jednu hlavní farmakologickou charakteristiku, a sice že aktivují serotoninové receptory typu 2A (zkráceně 5-HT2A). V dalších článcích biochemického signalizačního řetězce spouští aktivace těchto receptorů psychedelikem jinou odezvu, než pokud se na ně váže tělu vlastní serotonin. V důsledku toho dochází ke změněným stavům vědomí provázeným proměnou smyslového vnímání, nálady, jazyka a prožívání ega. Účinek DMT na 5-HT2A receptory je ve „stopových“ koncentracích zanedbatelný, ovšem TAA receptory na DMT reagují již při tomto malém množství. Je tedy možné, že psychedelický stav je do určité míry ovlivněn i účinkem DMT (i jiných psychedelik) na TAA receptory, ale také že fyziologické účinky endogenního DMT budou souviset spíše s TAAR než s receptory pro serotonin.

Před několika lety bylo dále objeveno, že DMT se již v relativně nízkých koncentracích váže na další typ receptorů zvaný sigma-1, u nichž do té doby nebyl znám žádný tzv. endogenní ligand (tedy látka, kterou si tělo samo vytváří a která do receptorů zapadá jako klíč do zámku, čímž je aktivuje). O sigma-1 receptoru je známo, že prostřednictvím modulace iontových kanálů ovlivňuje procesy související s buněčným stresem a antioxidačními či jinými ochrannými mechanismy. Aktivace tohoto receptoru tedy potenciálně může ochránit buňky před ničivými důsledky hypoxie (nedostatečné koncentrace kyslíku ve tkáni) či stresu způsobeného volnými radikály.

Tým maďarských výzkumníků pod vedením Ede Frecska provedl studii, v níž podrobil omezenému přísunu kyslíku tři typy buněk: neurony (nervové buňky), makrofágy (buňky imunitního systému vzniklé přeměnou z typu bílých krvinek nazývaného monocyty) a dendritické buňky (další buňky imunitního systému). Předpokladem bylo, že několikahodinový nedostatek kyslíku spolehlivě usmrtí drtivou většinu neuronů a značnou část imunitních buněk, což bylo prokázáno na kontrolních vzorcích (viz „hypoxia (ctrl)“ v grafech níže). Když však bylo k buňkám přidáno DMT, jejich životnost se významně prodlužovala již při nízkých koncentracích této látky (10 μM). Tento efekt stoupal s koncentrací DMT až do 50 μM, kde však dosahoval svého vrcholu – s efektem koncentrace 200 μM již byl téměř shodný.