Původně zveřejněno na aktuálně.cz.
V půlce března se v Madridu sjeli přední lékaři a další odborníci z oblastí psychiatrie k příležitosti každoročního setkání EPA, Evropské psychiatrické asociace. V řadě již 24. kongres se letos věnoval i užití psychoaktivních látek v léčbě a psychoterapii psychiatrických poruch. V rámci symposia hovořil Michael Mithoefer o přínosech MDMA v terapii posttraumatické poruchy a představil se Art Schellekens, který právě zahajuje výzkum ibogainu v léčbě heroinové závislosti.
Michael Mithoefer se uvedl nejdříve jako příznivec Stanislava Grofa a dále jako bojovník za právo pacientů s posttraumatickou stresovou poruchou na terapeutické užití MDMA, látky obecně, ač nepřesně, nazývané „extáze.“ Svůj boj má přitom podložen solidní teorií i výzkumem, na kterém již mnoho let pracuje pod záštitou americké Multidisciplinární asociace pro psychedelická studia (MAPS).
MDMA bylo prvně syntetizováno již počátkem 20. století, kdy se neosvědčilo jako lék na hubnutí, později ani jako chemická zbraň americké armády. Na psychoaktivní účinky látky přišla až veřejnost na sklonku hippie éry. Všímavá komunita psychoterapeutů tehdy doufala, že se jim je podaří udržet pod pokličku, ale nezadařilo se. Euforické stavy doprovázené pocity důvěry a empatie z MDMA rychle učinily navýsost populární rekreační drogu a záhy i striktně regulovanou substanci. Podobně jako po debaklu s LSD tak měli vědci i lékaři přístup k MDMA zakázán a k blahodárnému přínosu látky v terapii závislostí, autismu, sociálně úzkostných poruch a zejména PTSD se navrací až v posledním desetiletí.
Neurofyziologickým účinkům MDMA dominuje zvýšení hladiny serotoninu a dalších neurotransmiterů, dále stresového hormonu kortizolu i hormonů prolaktinu a oxytocinu, které účinně regulují stresovou reaktivitu a podporují prosociální chování. MDMA se považuje za látku bezpečnou a relativně nenávykovou, i když některé zprávy varují, že při dlouhodobém užívání vysokých dávek může dojít k trvalému poškození serotoninergních neuronů a paměťových funkcí. Efekty podobně extrémního dávkování však u terapeutického využití látky nebyly zdokumentovány. Alespoň u některých psychiatrických skupin se tak využití MDMA jasně vyplatí, jak Mithoefer dokládá.
Více než polovina pacientů zasažených posttraumatickou stresovou poruchou je rezistentních vůči psychoterapii z důvodů nedostatečné důvěry a neschopnosti klidné introspekce a komunikace. MDMA naopak důvěru silně prohlubuje a komunikaci usnadňuje. Mithoefer přitom připomíná, že „MDMA zveličí cokoli, co ve vás už je,“ což pro pacienta po těžkém traumatu nebývá příjemným zážitkem. Z toho důvodu právě tito pacienti často nerozumí tomu, proč je látka označována za „extázi.“ Je proto důležité zabezpečit přítomnost zkušeného terapeuta při samotném psychedelickém zážitku i po několik integrativních sezení poté.
S podobným postupem slaví Mithoefer a kolegové úspěch již v třetí výzkumné sérii. Oproti pacientům z kontrolní skupiny, kterým bylo podáváno aktivní placebo (symbolická dávka MDMA), zaznamenali rezistentní pacienti po MDMA významné zmírnění či plné vymizení většiny symptomů nemoci. Přes 80 procent pacientů tak už nedosahovalo kritérií pro diagnózu. Pro budoucnost terapeutického využití MDMA je důležité, že nízké dávky měly srovnatelný psychologický dopad s dávkami vysokými. Poslední navazující studie navíc prokázala, že efekt přetrvává i po téměř čtyřech letech. Terapie za pomoci MDMA tak může být efektivní i bez nežádoucích účinků. Mithoefer doufá, že výsledky potvrdí i v rámci obdobné studie připravované pro Evropu na rok 2018.
Arnt Schellekens právě na univerzitě Radboud v nizozemském Nijmegenu zahajuje výzkum ibogainu, psychoaktivní látky, která se v přírodě vyskytuje především jako alkaloid tropického keře iboga. Kůra ibogového kořene si díky svým v malých dávkách stimulačním, ve vyšších silně halucinogenním a disociativním účinkům získala na popularitě u stoupenců západoafrického náboženství Bwiti a dokonce i u tamějších goril a dikobrazů. V 60. letech si pak budoucí badatel Howard Lotsof, tou dobou závislý na drogách, povšiml, že ibogain dokáže přerušit závislost na heroinu. Léčbu se pokusil patentovat, ale legislativa mu nepřála. V současné době se svépomocné skupiny nebo ibogainové kliniky vyskytují jen v několika málo zemích, kde se k nim zákon raději nevyjadřuje.
V podobné situaci se nachází i Nizozemsko. Tehdy čerstvě praktikujícího psychiatra Schellekense se klienti začali vyptávat, jak je možné, že jim po letech závislosti dokázala pomoci zrovna ibogainová seance. Schellekens nevěděl. Vlastně zjistil, že nikdo neví. Po legislativním zohlednění substance se ke standardně kontrolované klinické studii dlouho nikdo nedostal. O efektech ibogainu na aktivitu mozku tak víme jen z jednotlivých případů či ze studií takzvaně preklinických, tedy pracujících se zvířecími modely.
Podobné studie však mívají konzistentní závěr, a to že ibogain vskutku významně tlumí abstinenční příznaky spojené s vysazením opiátů a dokáže krátkodobě až dlouhodobě omezit žádostivost po droze. „Ibogain je špinavá látka, jako lehká holka se váže úplně na cokoli,“ usmívá se Schellekens. „Neumíme tak jednoznačně rozlišit, přes které receptory je nejúčinnější. Efektu snad napomáhá blokáda glutamátových receptorů. Za dlouhodobé účinky pak lze poděkovat metabolitu noribogainu, který se v těle drží mnohem déle a lépe působí na opiátové receptory.“ Schellekens dodává, že vhodný derivát ibogainu by mohl být pro terapii obzvláště účinný, dokázal-li by se vyhnout nežádoucím účinkům.
Některé nežádoucí účinky „špinavého ibogainu“ mají vliv na kardiovaskulární a respirační systém a mohou být obzvláště u náchylných jedinců zdraví nebezpečné. Účastnící studií či terapeutických sezení by tak měli být pečlivě monitorováni. Animální studie dále dokumentují degeneraci neuronových buněk v mozečku, oblasti zabezpečující rovnováhu a primitivní motorické funkce, ale jen při opakovaně vysokých dávkách, které překračují terapeutické množství až desetkrát. Návykovost ibogainu nebyla prokázána. Ibogain se tedy zdá být kandidátem dostatečně účinným i bezpečným pro terapeutické využití pod dozorem odborníků. Naopak se nezdá být vhodný pro svépomocné skupinky nešťastných heroinistů bez dozoru, což je forma léčby, ke které nekontrolovaný či nelegální status ibogainu svádí.
Úřední a farmaceutické obstrukce zabraly Schellekensovi přes tři roky, ale nyní výzkum konečně probíhá. Předběžné výsledky vypadají nadějně a prvním účastníkům se boj se závislostí daří bez dodatečných zdravotních komplikací. Obdobné zprávy přináší i Thomas Brown, který pod záštitou MAPS dokončuje podobný výzkum na mexických klinikách, nebo novozélandští vědci okolo Geoffa Nollera.
MDMA, ibogain a další substance si slovy Davida Nutta z londýnské Imperial College, akademika prosazujícího navrácení psychedelik do vědeckého výzkumu, užívají už půl století „nejhorší cenzury v dějinách medicíny.“ Zastoupení psychoaktivních látek na programu EPA je známkou toho, že jejich výzkumné a terapeutické využití přestává být tabu. A opravdu, konference spřátelené ECNP, Evropské neuropsychofarmakologické společnosti, která se chystá letos v září ve Vídni, bude mít psychedelická témata na denním pořádku. Zájemcům se představí jak zmíněný David Nutt, tak Robin Carhart-Harris, který se svojí přednáškou pro CZEPS vystoupil i v Praze a Brně.
Doporučená četba:
Alper, K. R., Lotsof, H. S., Frenken, G. M., Luciano, D. J., & Bastiaans, J. (1999). Treatment of acute opioid withdrawal with ibogaine. The American Journal on Addictions, 8(3), 234–242.
Brown, T. (2013). Ibogaine in the treatment of substance dependence. Current Drug Abuse Reviews, 6(1), 3–16.
Holland, J. (Ed.). (2001). Ecstasy: The Complete Guide: A Comprehensive Look at the Risks and Benefits of MDMA. Rochester, USA: Inner Traditions / Bear & Co.
Mithoefer, M. C., Wagner, M. T., Mithoefer, A. T., Jerome, L., & Doblin, R. (2011). The safety and efficacy of {+/-}3,4-methylenedioxymethamphetamine-assisted psychotherapy in subjects with chronic, treatment-resistant posttraumatic stress disorder: the first randomized controlled pilot study. Journal of Psychopharmacology, 25(4), 439–52.